Jak žít co nejvíce v Přítomnosti? Přes 20 let jsem se za Přítomností honil. A ona přede mnou pořád utíkala. Teď jsem konečně přišel na to, jak na ní.
Už se za ní nehoním. Pustil jsem jí. A světe div se, ona teď za mnou sama přichází…
Když mě Přítomnost přistihne s Nepřítomností, místo abych si za to nafackoval a rychle utíkal za ní, dělám tohle:
V první řadě jí pochválím, že přišla sama: „To je skvělé, že jsem za Tebou nemusel nikde běhat, že jsi přišla úplně sama “
Protože přišla sama a nikam mi neutíká, zůstávám v klidu, kde právě jsem… Přítomnost už tu přece je a právě tam, kde já. Jen čeká, až ji obejmu.
Pak si se zalíbením všímám, že i když jí ani nehlídám ani nedržím, ona sama od sebe zůstává. Také vnímám, jak je sebe – vědomá. A jak její sebe – vědomí proniká vším…
Občas jí řeknu: „Nechceš se jít zase proběhnout? My to tu s Nepřítomností chvíli vydržíme. Klidně běž.“
A ona že ne, a věrně se mnou spočívá… Úplně se proměnila.
Děkuji
Možná tohle není inspirace pro každého, ale je pro vás, kdo už jste se, ať už v životě nebo v meditaci, úsilí dostatečně nabažili. Pro vás, komu se už aspoň trochu rozjela nemeditace. A pro vás , které už si Vědomí samo bere, a vy jste připraveni se mu odevzdat.